Ženatý milenec

Katko, shodou okolnosti se mi pred par dny kamaradka sverila, ze se ji manzel priznal k nevere (blbec). Je mi ji hrozne lito. Porodila mu dve krasne deti. Ma 4leteho a pulrocniho chlapecka. Samozrejme, ze rodinu neopusti. Mam v okoli nekolik podobnych dalsich pripadu. Ve vetsine z nich se proste vrati k rodine, to je fakt. Chlap proste neni monogamni a muze ti vypravet co chce jak te ma rad. Ale vetsinou je za tim chtic, touha po zmene a dobrodruzstvi. Dukaz toho je uz jen fakt, ze si uvedomujes, ze on sam rodinu neopusti. K tomu musi mit duvod. Duvera tech dvou, pokud se prizna, je nadosmrti nalomena, uz to dokonce jejich spolecneho zivota nikdy nebude takove, jako kdyz se brali.
Velmi ti NEpreju, abys neco takoveho zazila, az si nekoho vezmes Z LASKY a budes s nim mit deti. Nepreju ti, aby ti "nejaka" rozvratila rodinu. Verim, ze tva laska k nemu je mozna cista, ale pochybuju ze svedomi, pokud ho mas.
Je jasne, ze je to vzdycky dvousecne, chyba byva na obou stranach manzelu. Ale chudak, ktery by si mel vylejt srdicko, tady nejsi ty, ale jeho manzelka a hlavne ty deti...odpovědět >>>   [#3273]

Ale jistě, že je nás hodně. Můj příběh:
Poprvé jsem se doopravdy zamilovala v 17, on byl o deset let starší, byl mým učitelem a kamarádem, ženatý, tři děti, když jsem si uvědomila, co k němu cítím, zaskočilo mě to, snažila jsem se to nedávat najevo. Pak se mi začalo zdát, že i on má ke mně blíže než k ostatním spolužačkám a utekla jsem, je to 14 let, už jsem jej neviděla, dodnes na něj myslím, byl to velmi nevšední muž, nesmírně vzdělaný, charizmatický, "nasadil laťku " neskutečně vysoko. Pak jsem poznala svého muže, byl to spolužák, kamarád, bylo mi s ním dobře, konečně jsem ve 20 nebyla sama. Nikdy v tom vztahu nebyla vášeň, nikdy jsem k němu nevzhlížela, ale měli jsem si co říct a měla jsem ho ráda. Po šestli letech, během nichž se nikdo jiný v mém životě neobjevil, jsem si jej vzala, chtěli jsme dítě. Mírné pochybnosti jsem měla, kamarádky mne uklidňovaly, že po šestli letech občas zaváhá každý - dnes si to nemyslím a tvrdím, že to byla chyba. Rok a půl po svatbě jsem se neskutečným způsobem zamilovala do ženatého otce malé holčičky, navíc téměř švagra. Mimochodem byl to jediný muž, který mi připomněl čímsi mou první platonickou lásku. Vůbec jsem netušila, že něco takového existuje, toužila jsem po něm dnem i nocí, tělem, srdcem, duší, vším. Dva roky tajně. Nikdy jsem se nesnažila udělat nějaký vstřícný krok, přestože bylo zjevné, že jeho manželství není zrovna pohodové a šťastné, žena nebyla zcela zdravá fyzicky ani psychicky, intimní život na nule, jak to bývá.... Já v tu dobu žila prací a byla vcelku spokojená, říkala jsem si, že všichni občas sníme o změně, potlačovala to. Pak ten první krok udělal ON a já neměla sílu se tomu bránit ani vteřinu. Kdo to nezažil, asi nemůže pochopit. Říkala jsem si: tak ON to cítí stejně!! Byla jsem neskutečně šťastná. Vztah trval čtyři měsíce a já nechtěně otěhotněla se svým mužem. Milence to ranilo, nevím, zřejmě to ovlivnilo i celý ten vztah. Bylo to přílš čerstvé, neuměli jsme spolu mluvit o problémech, být otevření, spousta věcí pak vyplouvala na povrch postupně za čas, přesto vztah vydržel ještě tři roky. JÁ se opakovaně snažila s ním rozejít, NECHTĚL, tvrdil, že mě má rád, že mě miluje a já na rozchodu nedokázala trvat. Nedokážu posoudit, co jsem pro něj znamenala, osobně mám city k lidem dost vyhraněné a nechápu, že někteří muži jsou schopni cítit cosi "mezi". Má ženu rád a nechce ji ztratit, ale zase nechce ztratit ani tu první, když už si ji ulovil a je JEHO. A navíc matka jeho dítěte. Rozvést se nikdy nechtěl. (Já ano). Pak přišel trest, očistec, doslova před mýma očima se utužovalo jeho manželství, plánovaně si se ženou pořídil druhé dítě a celkově se očividně zlepšil jejich vztah (asi to mužské špatné svědomí?). Já stále jen čekala. Našich setkání celkem bylo za tři a půl roku deset - co s miminkem, že? Týdny nenapsal, nezavolal, pak se zase ozval, jakoby nic. Čím dál více jsem si připadala v porovnání s jeho ženou jako věc, hračka, páté kolo u vozu. Přede mnou se s ní hádal, kritizoval ji, měla jsem dojem, že mu připadám v mnoha ohledech jako žena "lepší" na přímý dotaz mně řekl, že nás má rád obě, řekla jsem mu, že v tom případě nás nemiluje ani jednu a pro mě ten vztah nemá význam,. pokud mne nemiluje. A ukončila jsem to. Nějtěžší úkol mého dosavadního života. Po dvou měsících se chtěl vrátit, ale udělal to tak hloupě, že jsem nemohla neodmítnout. Je to rok. Dál jej musím vídat - v rodině - kupovat mu dárky k narozeninám, koukat na něj v lůně jeho rodiny. Nevím, jestli se s tím někdy dokážu vyrovnat. Můj vztah s manželem drží jen dítě. ON vypadá vcelku spokojeně. A já žárlím, stále jej miluju, kladu si otázky, kde jsem udělala chybu, obviňuju se, že jsem zpackala život sobě, manželovi, dceři. Zároveň vím, že nechci stavět své životní štěstí na troskách štěstí druhých. Ale jednu věc mohu říct s jistotou: období výčitek svědomí vůči jeho ženě jsem překonala. Krom notorických záletníků si podle mě za to, že je manžel nevěrný žena může vždycky částečně sma, JEHO tedy určitě a kdybych to nebyl ajá, byla by to asi dříve či později jiná.
Nevím, jestli V8m má zkušenost bude k něčemu dobrá, pokud jej milujete, stejně se asi rozejít nedokážete a budete doufat v zázrak. Snažte si aspoň pro něj udržet cenu, buďte hrdá, nedávejte se lacino, ať si udržíte aspoň nějakou sebeúctu. Cítím s Vámiodpovědět >>>   [#7513]

Zabloudila jsem na tyto srtánky spíš náhodou. Nedá mi to, ale jinak než taky napsat svůj příběh. Z nám to totiž z obou stran. S manželem jsme se brali z veliké lásky (bylo nám osumnáct, tak jak jinak). Děsně jsme chtěli být spolu. Po třech letech se nám narodil první syn a všecko bylo jako pohádka. Za další tři roky jsme si pořídili znovu plánovaně další ratolest, jenže jeho narozením se všechno nějak postupně začalo měnit, bohužel k horšímu. Po půl roce jsem zjistila, že se manžel začal stýkat se svou první láskou ze školy, která v rozvodovém řízení potřebovala oporu a tak ji našla v náručí mého muže. Bylo mi necelých pětadvacet, dva malý prcky na krku a nevěděla si rady. Udělala jsem tehdy něco, co bylo možná pod mou úroveň, ale mě to připadalo, jako jedinný řešení. Promluvila jsem si s ní a ona ten jejich románek ukončila. Po roce jsem zjistila,že už je znovu vdaná, takže asi nestrádala dlouho sama. Mě tím ale problémy nezkončily. Pohádka se pomalu měnila v noční můru. Můj muž začal být hodně agresivní a to nejen na mě. Šílená žárlivost spolu s agresí mě jednoho dne donutily k tomu že jsem od něj odešla k rodičům. Litoval, sliboval hory doly a zmněnil se k nepoznání. Po čtyřech letech jsem ho vzala spátky. Jenže ouha, po necelém roce se hrůzy vrátity. Zbyly mi facky, otřes mosku a přicházely hloupé myšlenky na to, že si radši vezmu život. Pomohl mi internet.Jedné šílené noci, kdy nešlo spát a já se potřebovala vymluvit, jsem na chatu narazila na místnost ,,nebeská lékárna''. Dík těm lidem jsem možná dnes tu a jsem do určité míry šťastná. Je to úžasný pocit moci mluvit třeba s neznámým člověkem ale cítit, že mu nejste lhostejní. Druhý den jsem v mailu našla krátký vzkaz od někoho kdo můj rozhovor s těmi lidmi četl a hledal tam taky pomoc. Zkráceně: začli jsme si psát, po nějaké době se setkali a z psaní dvou neznámých lidí byla najednou láska jako trám. Já pořád vdaná s despotickým manželem, on doma se ženou alkoholičkou a malým dítětem, který je pro něj celý svět a oba od sebe vzdáleni koro 300km. Vím že je to něco co bych neměla, brát jí ho, ale já jsem teď teprv poznala co to je opravdová láska. Už mi dávno není osumnáct a vím že se láska neměří četností milování, že je to cit který vám dává sílu překonat dny ne zrovna šťastnýodpovědět >>>   [#8002]

Zabloudila jsem na tyto srtánky spíš náhodou. Nedá mi to, ale jinak než taky napsat svůj příběh. Z nám to totiž z obou stran. S manželem jsme se brali z veliké lásky (bylo nám osumnáct, tak jak jinak). Děsně jsme chtěli být spolu. Po třech letech se nám narodil první syn a všecko bylo jako pohádka. Za další tři roky jsme si pořídili znovu plánovaně další ratolest, jenže jeho narozením se všechno nějak postupně začalo měnit, bohužel k horšímu. Po půl roce jsem zjistila, že se manžel začal stýkat se svou první láskou ze školy, která v rozvodovém řízení potřebovala oporu a tak ji našla v náručí mého muže. Bylo mi necelých pětadvacet, dva malý prcky na krku a nevěděla si rady. Udělala jsem tehdy něco, co bylo možná pod mou úroveň, ale mě to připadalo, jako jedinný řešení. Promluvila jsem si s ní a ona ten jejich románek ukončila. Po roce jsem zjistila,že už je znovu vdaná, takže asi nestrádala dlouho sama. Mě tím ale problémy nezkončily. Pohádka se pomalu měnila v noční můru. Můj muž začal být hodně agresivní a to nejen na mě. Šílená žárlivost spolu s agresí mě jednoho dne donutily k tomu že jsem od něj odešla k rodičům. Litoval, sliboval hory doly a zmněnil se k nepoznání. Po čtyřech letech jsem ho vzala spátky. Jenže ouha, po necelém roce se hrůzy vrátity. Zbyly mi facky, otřes mosku a přicházely hloupé myšlenky na to, že si radši vezmu život. Pomohl mi internet.Jedné šílené noci, kdy nešlo spát a já se potřebovala vymluvit, jsem na chatu narazila na místnost ,,nebeská lékárna''. Dík těm lidem jsem možná dnes tu a jsem do určité míry šťastná. Je to úžasný pocit moci mluvit třeba s neznámým člověkem ale cítit, že mu nejste lhostejní. Druhý den jsem v mailu našla krátký vzkaz od někoho kdo můj rozhovor s těmi lidmi četl a hledal tam taky pomoc. Zkráceně: začli jsme si psát, po nějaké době se setkali a z psaní dvou neznámých lidí byla najednou láska jako trám. Já pořád vdaná s despotickým manželem, on doma se ženou alkoholičkou a malým dítětem, který je pro něj celý svět a oba od sebe vzdáleni koro 300km. Vím že je to něco co bych neměla, brát jí ho, ale já jsem teď teprv poznala co to je opravdová láska. Už mi dávno není osumnáct a vím že se láska neměří četností milování, že je to cit který vám dává sílu překonat dny ne zrovna šťastný. Teprve s ním jsem poznala, že si nemusím nechat ubližovat, že se můžu a musím vzepřít. Že se nenechám dál ponižovat a že je na světě někdo, pro koho moc znamenám. Je to už tři roky, poznali jsme navzájem své děti, svoje opravdové přátele a i přez tu vzdálenost se vídáme myslím dost často a neumím si už představit den bez jeho hlasu. Namluvili jsme spolu snad stovky hodin po telefonu. Probíráme spolu svoje trable doma, radíme si při nákupech nebo spolu po telefonu pečeme buchty. Jsem dík němu tak šťastná a nikdy se ho nechci vzdát. Oba víme, že spolu chceme jednou žít, mluvíme o tom pořád, jenže on se bojí, že ztratí svoje dítě který je opravdu ještě moc malý a já se zase bojím reakce svého muže, kdybych požádala o rozvod. Vůči jeho ženě nemám výčitky svědomí. Nevážila si toho co má doma a já jí jeho lásku nevrátím. Když jsme si začali psát, ani jeden z nás netušil že se do sebe zamilujeme, ale stalo se a vím že to můžu říct i za něj, JSME ŠŤASNÍ. odpovědět >>>   [#8006]

Jo je. Taky víc ,,spím" než chodím se ženatým. Ženatý je podruhé, děti 3, ale prostě mu neodolám. Sex s ním je úžasný,
a i jinak si s ním dost rozumím. Taky se asi nerozvede. I kdyby, zřejmě není o co stát, ale ztratit ho nechci. Nikdo to nepochopí. Vím, že mají pravdu, ale jak si mám pomoct. Proč si ubírat hezké chvíle, když to jinak za moc nestojí?odpovědět >>>   [#9505]

Přidám taky příběh, ale s úplně jiným koncem, než se tady dočítám. Začala jsem si také s ženáčem. Byl úžasný v sexu a já ho celým svým tělem ale i duší milovala. Pak jsem se mu svěřila, že bych s ním chtěla být pořád. Byl dost překvapený a zaskočený. Říkal, že mě taky miluje, ale byl v té době ještě dost zadlužený a jeho děti ještě chodily na střední školu. Říkal, že když to vydržíme ještě spolu pět let tak spolu už zůstaneme navždy. Tenkrát mi to připadalo, že se snad musel zbláznit, že v žádném případě to tak dlouho nevydržím.Je to neuvěřitelné, pět let uběhlo (ani nevím jak) a my jsme se po osmi letech vzali. Tím chci jenom říct, že jestli svého muže či milence opravdu milujete, tak se vyplatí být hodně trpělivý. Stojí Vás to spoustu nervů a pláče (co já se nabrečela) ale stojí to za to. Dnes jsem šťastná a miluji svého muže a na to co bylo už jenom vzpomínáme. Přeji všem hodně síly a trpělivosti.odpovědět >>>   [#9997]

Katko nejsi sama,mám mladšího milence.Zamilovala jsem se do něho po nějakém čase.Ze začátku jsem to brala jen jako flirt,ale dnes bez nemůžu být.Je ženatý, má dvě malé děti,ale nám je spolu fajn.Manželství máme oba na nic,ale vím,že ani jeden neuděláme ten krok k rozvodu.Tak to necháváme tak jak to je a zatím super.To tajení je hrozný,ale ty chvilky s
nim stojí za to.odpovědět >>>   [#10246]

Ja souhlasim s Hankou, tady se neni cim chlubit ze chodite nebo spite se zenatym chlapem. Zadny rozumny clovek nechce rozvratit rodinu s detma a proto by jste meli damy dat ruce pryc od zenatych chlapu a vzpamatovat se a doufat ze se vam to taky jednou nestane!odpovědět >>>   [#10255]

Hanko,
před nějakou dobou mě uhnal ženatý, o mnoho mladší s dvěma dětmi. Tvrdí, že má ženu rád, že ji nemůže opustit, bylo by to nefér vůči dětem. Nechápu, proč jí tedy zahýbá - řeči, že muži prostě nejsou monogamní jsou nesmysl. Myslím, že jej někdy v minulosti zradila a on si prostě nechce připustit, že ona je mrcha, protože by to byla jeho prohra. Navíc mu visí na krku (on má slušné postavení) a ví , že pokud se ho bude držet, tak nikdy nebude materiálně strádat. Náš vztah je velmi intenzivní, nemám vůči ní žádné výčitky svědomí, pokud bych to nebyla já, byla by to jiná. Sám by nebyl. Co tedy drří muže u manželky, které trvale zahýbá?? Poraďte co dělat.odpovědět >>>   [#10274]