Hyperaktivní děti a špatná výchova

Zdravím tě Katko,
před 25 lety se mi narodil vymodlený hyperaktivní chlapeček. Mně bylo 32 let. Hlavně jsem se těšila na výchovu, jak můj syneček bude vše umět, jak mu budu říkat, co by neměl. Nikdy ho ani neplácnu, protože budu vysvětlovat a vysvětlovat. A skutečnost? Každé 3 hodiny byl vzhůru, moje mléko nebylo dost vydatné, tudíž žádné pohodlí s kojením. Od září do prosince každý den plakal ve školce, odpoledně jsem byla vynervovaná, když měl kropenatý v obličej, jako já po porodu.
Ovšem problémy s jeho výchovou nebraly konce. Stále něco zapomínal, nic ho dlouho nebavilo. Neustále byl v akci. Nikdo tenkrát nevěděl, co to je hyperaktivní dítě. Dnes jsou pro tyto děti speciální školy i MŠ. Ve druhé třídě dostal 2 z chování, protože mu sečetli poznámky v žákovské knížce (vše za zapomínání a za to, že nenosil papuče). Byla jsem zoufalá. Neměl kamarády, protože neustále si dělal vše po svém a nechtěl nikoho poslouchat. Nerespektoval žádné příkazy a zákazy. Došlo i na to, že musel dostat na zadek. Vždy to bylo za příkazy, které opakovaně nerespektoval.Prostě problémové dítě. Všechny kamarádky měly hodné děti a vždy jsem jenom slyšela: "to kdyby ten můj, já bych mu dala! Vytrpěla jsem si své. Potom byla u nás zřízená speciální soukromá škola, pro děti s poruchami učení, hyperaktivní. Ve třídě pouze 7 žáků. Žádné domácí úkoly. Žádná žákovská knížka!Paráda! Nevycházela jsem z úžasu. S paní učitelkou jsme táhly za jeden provaz, radila mi, jak mám řešit určité situace. Vysvětlila mi, že u těchto dětí nelze postupovat, jako u všech ostatních. Ale hlavně vysvětlila synovi, že není žádný neposlušný darebák, že nemá smysl jíst uklidňující léky, ale že musí vědět, že tento hendicap má a vědět, že se musí naučit přizpůsobovat se okolí. Je to těžké. Vystudoval vyšší odbornou školu na samé jedničky, ale dodnes v zaměstnání, jakmile se nesrovná s lidmi, má problémy. Pracovně si ho vždycky chválí, ale mezilidské vztahy-problém! Pokud má nadřízeného, který je pro něj vzorem a dokáže být mnohdy nad věcí, je vyhráno.
Takže moje rada zní: žádný posycholog, psychiatr. Najít speciální školu, speciální pedagogy, kterým budeš ty i tvůj syn důvěřovat a vše půjde nahoru.
Ještě důležitá rada pro výchovu: důslednost, ta je nevyhnutná, tyto děti potřebují mantinely, jinak nemají korekci a neví, kdy své konání zastavit. Neuvažují, co svým činem způsobí, chybí jim zpětná vazba. Musíš být neustále ve střehu a trpělivě mu pomáhat. Hlavně být s manželem za jedno ve svých požadavcích. To je sice důležité pro všechny děti, ale pro ty hyperaktivní obzvlášť. Neustále být blízko, aby věděl, že když se mu cokoliv nepodaří, že má rodiče vždy po ruce.
Někdo radí sportovat. Nám sport nepomohl, od pěti let jezdil bicross, ale když přišly závody, všechny pustil před sebe, protože je chtěl nechat vyhrát, potom brečel, protože mu to všichni vytýkali. joga ho nebavila, šachy jen chvíli, potom začal hrát na klávesy a to ho bavilo asi nejvíc.

Jestli ti to trošku pomůže, budu ráda. Může mít matka 3 děti, pokud nejsou hyperaktivní, neví, co je to výchova!
Držím palce a hodně trpělivost a štěstí přeje Marcela odpovědět >>>   [#61378]

Ještě jsem si Katko uvědomila jednu moji velkou zkušenost. Když jsem si tenkrát povídala s kamarádkami o výchově našich dětí(každá máma se chce pochlubit, že to její dítě je nejlepší), vždy jsem dala k dobru, byť humornou formou, co zas ten můj chlapeček vyvedl a jak jsme to výchovně zvládli. Vůbec mě nenapadlo, jak toho může být zneužito. Naivně jsem si myslela, jak povyrostu v očích svých kamarádek i členů rodiny coby matka-pedagog. NIKOLIV! Za chvíli jsem zjistila, že je zajímají jen ta negativa, co syn udělá a jaký problém byl zase ve škole. Je to logické! Žádná kamarádka, která nemá hyperaktivní dítě, neví, co je to za úsilí a tudíž ji to ani nezajímá. Ale to, že její děti jsou lepší než to moje, to zajímalo všechny. Jenže já tomu tenkrát nerozuměla.
Dnes už bych takové dítě vychvalovala přede všemi a zdůrazňovala, jak je šikovné a jak se snažíme vše zvládat.
Přeji vše dobré a synkovi pusu na čelo. Marcela
odpovědět >>>   [#61382]

Ahoj Marcelo, moc děkuji za Tvé rady, upřímná slova a pochopení. Věřím, že se nám taky podaří vše zvládnout, jen to bude asi trochu více obtížné. Každopádně vím, že nejsem sama, kdo takový problém řeší - a že vždy je nějaká pomoc, hlavně v klidu a bez negativních emocí....zdravím a děkuji. K.odpovědět >>>   [#61439]

Milá Katko, budu ráda, když moje zkušenosti pomohou.
Já si myslím, že rodiče jsou dospělí, jsou povinni zvládnout vše. Ale co to dítě! To nemá žádnou oporu ve svých zkušenostech, ještě žádné nemá. Má jen své nejbližší. Pokud by toto zázemí selhalo, je strašně velké riziko, že tyto děti, právě protože jsou neustále napomínány a odstrkovány, hledají někoho, komu nepůjdou na nervy. Potom se lehce může stát, že v pubertě nebo i dříve přilnou k někomu, kdo je může dostat na šikmou plochu. To jsou také slova té mé učitelky ze speciální školy.
Proto je tak nesmírně důležité, aby byli rodiče všudypřítomni a dítě podvědomě cítilo, že to jsou oni, kdo mu vždy pomohou.
Mohu s čistýmn svědomím říct, že jsem syna nikdy nenechala samotného doma, všech zájmů jsem se vzdala. Ve škole jsem byla domluvena s učiteli, že kdyby ráno nebyl ve škole, aby mi hned zavolali. Pokud by nemohl jít do školy, že ráno určitě zavolám já. Nikdo mi to neodmítl.
Ani na střední škole. Fungovalo to do jeho 18 let, aniž o tom věděl.
Připrav se na to, že dojde i na lhaní. Neodsuzuj, hledej příčinu, co ho donutilo lhát.
Můj syn chodil do náboženství (sám se přihlásil), jednou přišel dřív než měl a já výslechem zjistila, že tam už několikrát nebyl, protože se mu děti při nacvičování scének smějí, že koktá (také to může být projev těchto dětí s lehkou mozkovou disfunkcí- LMD). Tak jsem ho vzala za ruku, šli jsme do hodiny a vše se vysvětlilo. Děti dostaly informaci, že má poruchu řeči, že se s tím narodil a že za to nemůže a přestaly se mu smát. Bylo mu 8 let. Dnes už jsou to jenom vzpomínky. Nikdo by nepoznal, že měl někdy nějakou vadu řeči (vystudoval obor herectví).
Když budeš něco chtít vědět, klidně napiš. Pokud budu moct, poradím.
Zdraví Marcela
odpovědět >>>   [#61455]

Ahoj Marcelo - díky za další cenné rady a Tvou podporu, my jsme zatím ve věku, že musíme být celá rodina ve střehu, dokonce musím přiznat, že jsme i dobře začali další školní rok ve školce bez pláče a emocí. Jen bych se ráda zeptala - psala jsi o tom, že ses kvůli synovi vzdala všeho, aby jsi mohla být stále s ním...znamená to, že jsi nechodila do práce a byla s ním doma. Já musím do práce chodit a protože nemáme babičky poblíž bydliště, je kluk odkázán na mě a manžela, a na školku. Ale když jsou nějaké prázdniny, tak se snažím aby kluk vypadnul z Prahy na čistý vzduch, a posílám ho k mým rodičům. Tam je rád a spokojený, tak nevím zda to je dobře nebo špatně, že ho vlastně kdykoliv je možnost takto odstrčím k prarodičům... Snad to tak nebere, že se ho chceme zbavit, když je u nich rád. Je to někdy těžké, i tu školku snáším hůř než on, pořád si říkám aby se mu někdo kvůli něčemu neposmíval, on sice nekoktá, ale úplně čistě nemluví, tak se někdy stane, že se s ním děti nechtějí bavit, protože když mluví rychle, tak drmolí nebo poliká poslední slabiky....je hodně hodně živý, což některé děti i odradí. Na něco je hodně šikovný, něco mu vůbec nejde, například špatně kreslí a hodně těžko se učí. Chodívali jsme i na neurologii a k psychologovi, všude říkali že je v normě, jen že je pravděpodobně dislektik a disgrafik a ktomu všemu levák...věřím však že vše ve škole jednou zvládneme...pěkný den, Katka.
odpovědět >>>   [#61681]

Ahoj Katko,
chodila jsem do práce, protože v té době nešlo zůstat doma, kvůli místu a samozřejmě kvůli penězům. Dnes je jiná doba. Mateřská je do tří let. To jsem říkala už tenkrát, že dítě by do tří let mělo být u mámy. Nikdo mě v té vládě neposlouchal (ha,ha).
V roce syn přišel do kolektivu 30 dětí v MŠ. Tyto děti mají rády menší kolektiv, což už se dnes praktikuje. Vzdala jsem se všeho, tím jsem myslela svého osobního volna (na kamarádky, do kina, lázně, cvičení,plavání, atd) Odpoledne i když sám běhal před domem, jsem já byla pořád doma. Co kdyby mě bylo zapotřebí. Hlavně, aby ze školy nepřišel do prázdného bytu.
Vůbec si nedělej výčitky, že ho dáváš k rodičům. To je právě velmi dobré. Ke všemu, když je mu tam dobře. Je to balzám na tu dnešní uspěchanou dobu. Můj syn vždycky říkával: Babi, povídej o tom, jaké to bylo, když jsi byla malá. To je to nejúžasnější vyprávění.

Ta zbrklost v mluvení a polykání koncovek je typická. Můj syn začal koktat v 1,třídě. Myslím si, že to bylo stresem. Nikdy si na nikoho neztěžoval, dusil vše v sobě.
Moje kamarádka (spec.pedagožka) se zabývá kineziologií. Napravuje dislektiky a disgrafiky a vše, co je s tím spojené. Pokus se najít někoho takového. Je to určitě lepší než psycholog. To, že syn je levák, to se dnes už stejně neřeší. Ale disleksie, disgrafie omezuje,
už v první třídě. Ze svého okolí znám hodně dětí, kterým kineziologie od těchto problémů pomohla.
Myslím, že to určitě s manželem zvádnete. Já byla na vše sama, manžel byl řidič z povolání a práce byla u něj na prvním místě. Nějak zastává názor, že otec má vstupovat do výchovy, až když dítě neposlouchá. Já si to určitě nemyslím, ale mám u manžela velkou oporu 25 let, tak to není o ztěžování. Je to pouze jiný styl výchovy. Možná, kdybych se tolik nesnažila, angažoval by se víc. Spíš viděl, že to jde k dobru věci, tak stál v pozadí.
Katko, moc přeji hodně sluníčka v duši a zase napiš, jak pokračujete. Zdraví Marcela 2odpovědět >>>   [#61700]

Ahoj,taky mám hyperaktivního kluka, jsou mu čtyři roky, je to neskutečně živé, neúnavné dítě, stále v pohybu, on brzkého rána létá, vříská, neposlouchá, neunaví se do večera, prostě jeden obrovský kolotoč. Zrovna řeším problém, je nemocný, musí brát léky a nepřinutím ho ležet, což znamená že horečka mu stoupá, i přesto že je mu nejspíš hodně zle, tak neposedí, neodpočine si, i když se snažím ho držet v postýlce, je to nad mé síly, nepomáhají pohádky, jídlo a hračky v posteli, prostě nic. Je to špatné na srdce, brát léky a neodpočívat, ale to ho mám přivázat nebo ho držet násilím? Poradí mi některá maminka, jak to dělá ona. Mnohokrát děkuji. Hana.odpovědět >>>   [#62065]

Jsem mám dvou dětí s LMD, z toho jedno je hyperaktivní.
Nevydrží ležet, je to zbytečné.Jen bys ho stresovala ještě víc. nech ho běhat do úmoru, pak padne, a usne. Naše děti kolikrát usnulu vysílením pod stolem, nebo na zemi při hraní, protože normálně v posteli ležet nechtěli.
Chvíli ano, když jsem se jim věnovala třeba v posteli s nějakou hrou, ale to je vše.
Dítě dobrovolně neumře, uzdraví se i tak. Naši kluci v roce a půl lítali s horečkou 39,5°C po bytě. Co s nimi? Nic.
Uzdravili se i tak.
I ten Tvůj se uzdraví. :o)
odpovědět >>>   [#62067]

Ahoj maminy. Také napíšu své trápení - třeba si pak řeknete, že na tom zase tak špatně nejste. Mám také dvě děti (syny), a u toho mladšího se nám ukázalo hyperaktivní chování velice brzy - někdy kolem 9měsíců, jiné děti posedávali, stoupali si a začínali s prvními slůvky, my ani hlásku, zato už jsme začínali chodit, špatně jsme jedli, ještě hůř spali, v noci třeba jen hodinu -dvě, a to ještě s přestávkama, přes den tak dvakrít třikrát po pár minutách zaklimbal, jinak byl stále v pohybu, ale vlatně ho nebavilo nic, pořád se jen vztekal, vřískal a bylo to s ním hodně těžké. Ze strany rodiny žádná pomoc, všichni říkali, že tak nevychovaného kluka hlídat nebudou. Kamarádky radili vydržet - prý se to zlepší. Nevím jestli se někdy něco lepšilo, ale vím docela přesně že mi začali ubývat síly, rodinná podpora žádná, všechny kamarádky měli pohodové, usměvavé a ukázkové děti, ten náš klučina se jen vztekal, na všechny mračil a byl stále víc a víc negativní. Rozmluvil se pořádně až kolem tří let, do té doby i špatně chodil, měl špatnou motoriku (navštěvovali jsme často neurologii - tam se jevil normálně, prý ukáže čas, zda se začne sklidňovat nebo to bude horší). Teprve ve čtyřech letech začal trochu kreslit, ale nebyla to žádná sláva, jen čmárání, které ho bavilo tak dvě minuty, u žádné hry, stavebnice nevydržel, venku pobíhal jako pominutý - nebál se vletět do silnice mezi auta, nebál se skočit z velké výšky, lezl doma po nábytku, museli jsme na všechny okna a dveře dát pojistky, balkon jsme vyřešili zamřížováním. Bodat nožem do nábytku nebo roztříhat koberec či gauč také nebyl pro něj problém, stačila chvilka nepozornosti a vše bylo zničené, rozbité - nikdo k nám nechtěl chodit, kamarádky se báli že ublíží jejich dětem, my nechodili nikam, protože jsem se bála já, že někde něco rozbije - babičky stále hlídat nechtěli, vše bylo jen na mě a manželovy (ale ten byl pracovně dost vytížen). Ve školce syn mlátil děti, ubližoval, ničil jim hračky, o vše se pral, neposlouchal, když ho paní učitelky zahnali do kouta, protože něco provedl, tak začal kolem sebe mlátit, vřískat a vztekat se. Přestěhovali jsme se do jiného města a začali znova. Trochu se to zlepšilo, ale hyperaktivní děti nemají rádi změny, a tak k tomu všemu ještě nastali stavy depresí - teď je synovy pět a pul roku, je pořád hodně živý, neposedný, nepozorný a já jsem zoufalá, unavená a každý den chodím s hrůzou do školky, zda někomu zase neublížil, s hrůzou usínám i vstávám, bojím se, co bude, až začne chodit do školy... Moc by mi pomohlo, kdyby mi někdo poradil, co s tím. Přestala jsem synovi před pár týdny dávat jakékoliv sladké - má přísun cukru jen v ovoci. Kamarádka poradila nějaké vitamíny - ale nechci mu bez doporučení lékaře dávat nic, i byť by šlo o neškodné prostředky...neporadil by mi někdo i dobrého psychologa, neurologa v Praze - kde nevypláznu x stovek za sezení a něco se dozvím? Děkuji moc za pomoc.odpovědět >>>   [#62372]