Deprese v těhotenství

Ahoj všem..

Myslím,že můj problém mělo hodně těhotných žen a každá se s tím vypořádala po svém..Chtěla bych vědět jak jste to překonaly každá z vás,protože já se cítím na konci svých sil..
Ze začátku těhotenství se mnou nebyla řeč...Skoro celé tři měsíce jsem byla neskutečně protivná,náladová a strašně nepříjemná na všechny kolem,ale nejvíc na svého přítele...Dokud jsem ještě pracovala,tak se to dalo zvládnout..Pak jsem šla ale na nemocenskou a od té doby se cítím jen hůř a hůř..Přítel pracuje od rána až do večera..vždycky 4 dny a pak má dva dny volno..přes den jsem uklízela a vysedávala na netu,abych zkrátila dlouhé chvíle..Psala jsem příteli hezké sms jak se na něj těším a jak ho miluju,ale jakmile přišel domů,okamžitě mě přepadla špatná nálada..Jako by někdo narušil můj klid nebo nevím jak to popsat..Prostě mi vadilo,že na mě někdo mluví,nebo že po mě někdo něco chce..Připadala jsem si strašně sama a pořád jsem chtěla někde s někým být,ale když jsem byla s někým,chtěla jsem být sama..Vůbec jsem na toho člověka neměla náladu a stala se ze mě zase ta protivná, hnusná ženská...Ptala jsem se,jestli ještě miluju svého přítele a mnohokrát jsem přemýšlela, že ho opustím...Spíš už jsem si to mnohokrát plánovala..Chěla jsem utéct někam hodně daleko a zůstat sama..pak jsem si ale uvědomila,že bez něj nemůžu být a tak to je pořád dokola...Pak se to trochu zlepšilo,ale teď to tu je znova a dokonce daleko horší...Připadá mi,že vztah s mým přítelem už není..Že jsme spolu spíš z povinnosti než z lásky..Málokdy si dáme pusu a skoro spolu nespíme..když mi řekne že je unavený, převracím si to do podoby,že se prostě vymlouvá aby se mnou nemusel být a mohl jít spát..Za vším vidím všechno..Všechny kolem sebe přestávám mít ráda..Spíš mi připadá,že nemám ráda vůbec nic a nikoho..Všichni mi lezou na nervy a všechno mi vadí..Chci být sama,ale když jsem sama,tak chci být s někým...Skoro pořád je mi do breku a nechce se mi nic dělat...Večer když si lehnu do postele,tak se mi chce brečet..Ráno když se probudím mám zase slzy v očích..Běhěm dne stačí,když někdo řekne něco co se mi nelíbí nebo jen trochu zvedne hlas a já se hned rozbrečím...nevím co to je..Normálně jsem byla vždycky pro všechny oporou a málokdy mě něco rozbrečelo..Spíš jsem na všechno koukala s nadhledem a všechno jsem dokázala vyřešit...Svoje pocity jsem uměla i celkem dobře překrývat a ovládat..teď ale nezvládám opravdu nic...Prostě je mi jen do breku,nic se mi nechce..Přemýšlím jestli ještě miluju svého přítele,i když vím,že bych bez něj nemohla být..Vím že ho miluju,ale pořád mi připadá,že ne..Pak obviňuju i jeho,že je se mnou jen kvůli dítěte..dělám doma peklo..Nikdo mi nesmí nic říct a běda aby mi někdo zkusil něco přikázat..Všichni jsou na mě moc hodní a pořád se mě ptaj jak mi je a co miminko a tak,ale mě to všechno strašně vadí..Všechny mám moc ráda,ale ................. Nevím jak to popsat...Zlepší se to ?? Já jsem už v koncích a s přítelem o tom mluvit nemůžu...Nevím jestli by to pochopil a nebo si to nevyložil špatně...Miluju ho,ale teď bych potřebovala být zároveň sama a zároveň s ním....Co mám dělat....Co to vůbec se mnou je ??Prosím poraďte mi nebo se z toho zblázním...

Děkuju všem

Gabka.......odpovědět >>>   [#50427]